Nohy Nikole Tomečkové nepomohly, ale vršek zabral a zrodil se český rekord
Životní výkon to prý nebyl
Českým rekordem vyhrála Superligu Evropského poháru, českým
rekordem zazářila i v kvalifikaci na mistrovství světa. Jméno Nikoly Tomečkové
začíná mít mezi odborníky velmi dobrý zvuk. Když se na světelné tabuli objevilo
65,71, ozval se na její adresu z tribun ještě větší aplaus než loni při Weltklasse
v Curychu, kde poprvé překonala hranici 64 metrů. Dnes večer by se po finále
soutěže oštěpařek mohla radovat ještě víc.
Před dvěma roky se seznámila s přítelem, který jí asi přinesl osobní i sportovní
štěstí. O jejím talentu nikdo nepochyboval, již před deseti roky si přivezla
stříbro z MEJ 1991 ve Varaždínu, ale na vrcholných soutěžích od MS 1993 po MS
1999 se u jména Tomečková sedmkrát objevilo znaménko - DNQ (nekvalifikovala
se). Navíc ji začaly trápit zdravotní problémy, bolesti ji donutily více přemýšlet
o technice, trénink dostal ustálenou
podobu. Stále stejná je rehabilitace, a když se přidalo zmíněné osobní zázemí,
projevilo se to u ní stabilitou výkonů. Už ji tolik neznervózňuje čekání před
závodem ve svolavatelně ani různé bezpečnostní kontroly.
Před rokem v Sydney postoupila do finále a dokonce i do závěrečných bojů, kde
obsadila osmé místo. Letos vedle zmíněné výhry na EP v Brémách skončila třetí
v Helsinkách i Madridu, takže "až" páté místo v Seville bylo najednou
neúspěchem.
Určitě nebyla favoritkou první kvalifikační skupiny, protože před ní házela
obhájkyně titulu a druhá z OH 2000 Mirela Tzeliliová, řecká reprezentantka albánského
původu s osobním rekordem 67,51 a letošním výkonem 66,70, či Kubánka Sonia Bissetová,
která se už zlepšila na 66,54 a v Madridu porazila i svou krajanku, světovou
rekordmanku Menéndezovou.
Tomečková nezačala nejlépe, původně chtěla hodit 61 metrů, ale první pokus zpackala.
Snažila se rychle uklidnit, nedívala se po soupeřkách, vůbec je nevnímala. To
je také jedna ze změn - dřív to dělávala ("A rozhodilo mě to, dokonce se
mi někdy i rozbušilo srdce.)
Ve druhé sérii překonala český rekord - o 94 centimetry - a v letošních tabulkách
postoupila výkonem 65,71 na šesté místo. ("Rozhodně si nemyslím, že to
byl můj životní výkon, to bych rovnou musela skončit s atletikou.")
Kde se to v ní vzalo? Nikola nepatří k nejhovornějším, ale sama začala s tématem,
že je celkově klidnější. Srovnala si v hlavě, co chce od života i od atletiky.
Potěšilo ji, že se přes internet mohla z Edmontonu spojovat s domovem, vzkazy,
že ji mají rádi, "brala". O atletice se však na informační dálnici
nezmiňovala, nemá ráda, dostává-li před závodem povzbuzující zprávy typu Držíme
ti palce! Ukaž jim, jak se hází. ("Potom mi je obvykle moc smutno... Nesmím
předem na závod moc myslet!)
Dva dny se před ním bude mluvit o šanci na medaili, ty dva dny by nejraději
nějak přeskočila. S výkonem 64, 77 se na medaili myslet ani nedalo, 65, 71
už zní trochu jinak, ale stále k ní mám daleko a budu se snažit na ni nemyslet.
"
Může hodit dál, ten výkon totiž nepovažuje za povedený a uznává, že má na víc.
"Hodila jsem to špatně technicky, nohy mi při odhodu moc nepomohly, každou
chvíli zakopnu, ale vršek zabral pořádně, až extrémně dobře a možná se do oštěpu
i nějak víc opřel vítr. Logicky řečeno, mohla bych hodit dál. "
Formu však cítila již při rozhazování. Před soutěží u ní není obvyklé, aby oštěp
hodila za 62 metry. Je spokojená s novým typem oštěpařských bot; které chrání
její bolavé achillovky i kotníky (hlavně věčně podvrtnutý levý). Před dnešním
finále si už jen osvědčenými cviky zpevní tělo.
Zkrátka rekord, nerekord, bude dělat to, co vždycky. Kam oštěp doletí, vlastně
nevěděla ani ve chvíli, kdy už byl nový nejlepší český výkon na světě!
článek byl převzat z deníku Sport, 6.8.2001, strana 4
