Tomečková, bramborová horákyně
Čtvrtá na světě neví, zda se smát nebo plakat.
EDMONTON - Být to jen trochu možné, odešla v pondělí večer
ze sektoru oštěpařek Nikola Tomečková rozpolcena ve dvě osoby. Ta první by odtančila
po špičkách jako víla, zalitá blažeností, naplněná životním výsledkem. "Bože,
já jsem čtvrá nejlepší na světě!" znělo by jí v hlavě jako rajská hudba.
A druhá? Špičky bot by si ve smutném šouráku odírala, brašnu táhla za řemen
po zemi a do kapesníku otírala pod slzičkami povolující oční stíny. "Bože,
to je pech být čtvrtá na světě! To se může stát jenom mně! Panebože, za co mě
trestáš?" lomcovalo by jejím nitrem.
Jenže Nikola musela všechno tohle přelouskat v rámci jednoho těla. Takže byla
Šťastně Nešťastná, prostě něco jako pohádková horákyně. "Musím si to v
hlavě teprve rozškatulkovat, kde vůbec jsem. Momentálně jsem chvilku šťastná,
že jsem to vůbec dokázala, a chvilku naštvaná. Takhle blízko medaili už nikdy
být nemusím," přemítala.
Závod pro ni dlouho vypadal na ještě pechovatější konec, protože na třetí Kubánku
od pravní série tratila nicotné tři centimetry. 63,11 ku 63,14 zněl ten poměr.
"No to by mě šlehlo, skončit to tak!". Kubánka ale v páté série poodskočila
na 64,69. "Já bojovala dál, do konce. Pětašedesát jsem tady v ruce měla,"
tvrdila. Jenže ani poslední šestý pokus tak daleko nezaletěl, takže aspoň prohrála
medaili méně bolestným rozdílem.
S urychlováním zapomínání na nevyužitou bronzovou šanci se snažila pomoci i
trenérka Marcela Pilařová. "Pojď sem, ty holka moje," napřáhla šťastně
náruč, hned jak se k ní Nikola přiblížila, a rukou v ruksaku lovila láhev koňaku.
Nakonec se ale domluvily, že si přiťuknou až v hotelu. Na oslavy má ostatně
Tomečková čas do neděle, kdy jí letí letadlo domů. "Docela mně to štve,
protože bych v neděli ráda viděla házet Honzu," připomněla závod kolegy
Železného. Jenže mě se nikdo moc neptal, kdy chci letět..."
Martin Brejla
článek byl převzat z deníku Blesk, 08.08.2001