Nikola Tomečková:
Musím si uvědomit, kde vlastně nyní jako atletka jsem
I aplaus pro jiné ji motivuje
Kdo by se radoval z bramborové medaile. Česká oštěpařka
NIKOLA TOMEČKOVÁ pochopitelně, ví, že pondělní čtvrté místo ve finále mistrovství
světa oštěpařek je jejím dosud největším úspěchem, a přesto na sebe byla dost
naštvaná.
"Tak blízko k medaili už nikdy v životě nemusím být. Celkově však převažuje
dobrý pocit. " Mezi sobotní kvalifikací, kterou vyhrála českým rekordem
65,71, se dalo čekat, že každou chvíli bude v Edmontonu odpovídat, na jakou
medaili si troufá. Kupodivu žádný tlak na sebe nepociťovala, společnost však
příliš nevyhledávala, chovala se po kvaliňkaci stejně jako před ní, tedy nenápadně.
Každý účastník světového šampionátu si jistě pamatuje, jak dopadl vítěz kvalifikace
koulařů Jihoafričan Janus Robberts, který ve finále skončil poslední výkonem
o 108 centimetrů horším.
Svůj rekordni výkon Tomečková na videu neviděla, dočká se asi až v Praze. Její
účas televizního přenosu v hlavní soutěži takový dokument postrádá, neboť režie
českou oštěpařku neprávem ignorovala. Nikola i nadále tvrdí, že z rekordního
hodu nemá žádný mimořádně dobrý pocit. "Stále si myslím, že mi mimořádně
štástně pomo
hl vítr. Někdy se to prostě sejde ideálně. Já si musím nyní nechat vše projít
hlavou, abych si uvědomila, kde vlastně nyní jsem."
Neděli prožila v klidu, telefonovala si s přítelem, se kterým se nebaví o atletice
a považuje to vždy za příjemné zpestření. Šla spát v půl jedenácté a prý docela
dobře spala. Vstávala až v devět, snídala normálně, žaludek jí žádná nervozita
nesvírala. Zkrátka nic mimořádného.
Chtěla být v první osmičce, aby potvrdila, že finále v Sydney nebylo náhodným
zlepšením. Nakonec to dopadlo podstatně líp. "Jsem spokojená. Ještě po
čtvrtých pokusech mě dělily od Kubánky Bissetové pouhé tři centimetry. Teprve
potom mi utekla."
Do závodu šla s tím, že 61,50 bude stačit na postup do užšího finále a pětašedesát
na medaili. "Na takový výkon v letošní formě mám."
Když prvním pokusem hodila 63,11 - pomyslela si, to by už mohlo stačit i na
první šestku a byla docela spokojená. Následoval hod těsně pod třiašedesát -
přesně 62,91, ale další dva se nepovedly. "Zpackala jsem je, protože jsem
se do nich snažila dát maximum. Přesto jsem se nepoložila a pátý i šestý pokus
byly docela solidní. Bojovala jsem, bojovala, ale pak to stejně vypadá, že jsem
se spoléhala, jen na první hod. Ten měl být jen takovým
solidním zajištóvákem, do kterého jsem se ani pořádně neopřela." Na stadionu
Britského společenství byla v pondělí odpoledne skvělá atmosféra - atraktivní
běhy, doplňovaly dva vynikající skokanskě závody. "Ta atmosféra mi již
tradičně pomáhala. I aplaus, který není oceněním mého výkonu, ale jiného atleta
mě motivuje, mám to ráda."
I ona si nyní pár dní s chutí zakřičí a zatleská, včera byla fandit desetibojařům
a trochu jí bylo líto, že se z Edmontonu vrací v sobotu, takže neuvidí na vlastní
oči závod mužů s Janem Železným. Další start ji na vrhačském mítinku ve Švýcarsku
čeká už příští týden. "Skutečně vrchol mám letos ještě jeden - Světovou
univerziádu v Pekingu, kde se pokusím znovu hodit daleko, protože jsem přesvědčena,
že mám na víc. Musím také ještě počkat, zda mě nyní dodatečně pozvou i na Hry
dobré vůle v Brisbane."
článek byl převzat z deníku Sport, 8.8.2001, strana 20
